Srpen 2011

Fuck the world

22. srpna 2011 v 21:54 | Babette

STRAŠNĚ ZBYTEČNÝ ČLÁNEK!

Poslední dobou mám záchvaty ironie. A absolutně nemám žádnou potřebu o něčem psát. V prvé řadě nevím o čem! Prostě jsem teď úplně vygumovaná, mám pocit že v hrudníku, v takovém tom místě hodně hluboko, je úplně vybíleno. Zato v té velké rádobykulaté věci na mém krku je takovej bordel, že se mi nechce ani tam uklízet. Až tak moc je to nechutné. Možná jsem v takovété fázi, kdy je třeba si pustit Bowieho, odletět s ním na Mars a strašně přemýšlet nad jeho fakt divnýma očima...

Taky jsem strašně dlouho nečetla nic inspirujícího, nebo hodného vážně vážného a převážného okomentování. Upřímně Paní Bovaryová není nic pro mě. Láká mě taková ta poctivá a uznávaná literatura. Ale to by nesměli být všichni tak nudní. Chvilku se dá soustředit na to zdlouhavé a docela nekonečné popisování prostředí a ve chvilkách osvícení si to i užijete, když si to všechno představíte. Ale nejde to dělat moc dlouho. Já osobně u toho usínám.. Nezajímá mě, že ta ženská je věčně nespokojená..

A prosimvás, vysvětlete mi někdo, co má znamenat tohleto téma týdne? Zní to vážně originálně, ale nějak jsem to nestačila pobrat.. a kriste pane.. jak se to pro všecko na světě čte? :[

Jinak určitě stojí za zmínku skupiny The Kooks, Foster the People (song nahoře, mám ho fakt ráda! ) a Manchester Orchestra - ty jsem právě objevila. Takže to vypadá na takový nějaký hudební večer. Dneska jsem totiž parádně zmokla, teď budu mít nějakou dobu ráda sucho a teplo. Bahno je nějvětší zlo na světě. A mám strašný bordel v pokoji, vím že to teď nemá zrovna velké spojitosti, ale věřte, má to stejně nechutný podtext..

A strašně miluju tuhle fotku, víte?

Víte? Víte?! Fuck of.. jsem hnusná, ale upřímná. Miluju ho.

Cold time with summer. Coldplay.

20. srpna 2011 v 22:22 | Babette |  MUSIC
Neříkejte, že neznáte Coldplay? Neříkejte, že neznáte Viva la vida?!
Poslední dobou je strašně ráda poslouchám. Jsou teď takovým mým průvodcem v mém osamělém světě. Mám ráda jejich osobitost, tak nějak, jakoby měli všechno na háku, jakoby všechny jejich písničky vyprávěly jejich život. Je v nich nějaká ta jistota, o kterou se můžu opřít, když je poslouchám. A taky je to takové zvonivé (moje oblíbené slovo :D ), nenásilné, poutavé, zpěvné, osvobozující, lehké..

Dokáží se dostat od průbojné nervozity, přes písničky o naději až k obyčejným baladám, které mě vždycky usadí a nechají mě se jen smířlivě usmívat. Patří zkrátka mezi mé z "létající" skupiny. Takové, při jejichž hudbě máte chuť zavřít oči, roztáhnou ruce, do dlaní chytat vítr a na konci vás čeká zase to nadějné opojení, že někdy bylo, je, nebo jednou určitě bude vše správně a vy budete štastní.

New heels.. pufpuf.

20. srpna 2011 v 22:07 | Babette |  NEW IN
Kecy v kleci! Víte, člověk si musí udělat občas radost. Já si musím něco koupit, když mám nakupovací defekt. A takové boty už jsem chtěla dávno. Jednou budu mít velkou šatnu, plnou bot položených na policích podsvícených vitrín a budu se na ně chodit dívat :D Aach.. Strašně nedůležité, tohle "někomu" sdělovat, vidťé..


Mr. Nik ♥ a spol.

20. srpna 2011 v 15:21 | Babette |  MY VIEW
Todleto je on. Můj překrásný přítel. Nikon D5000 s objektivem 18-55 AF-S DX VR.
Moji černou příšerku jsem si vydupala a koupila na Vánoce 2010. Předtím jsem fotila s kompaktem Canon PowerShot A540, který mě toho dost naučil a který i přes svou starobní senilitu (megaveliká spotřeba baterií, blesk fungující kdy se mu zachce.. ) fotil super fotky.

Momentálně se poohlížím po stativu, který už mám slíbený :P a "plánuju" koupi nějakého teleobjektivu.. Takže jenom čekám, až vyhrajem v té sportce.. :D Tududumtum..

1.lookbooking

20. srpna 2011 v 14:38 | Babette |  LOOKS
Vůbec byste to neměli vidět. Ostatně je dobře, že mi tam není příliš vidět do obličeje, protože by to byla katastrofa. Bylo to celé zešůra, proto to teď vypadá tak divně :/ foceno ještě bez stativu. Tečka pro blbečka.

1.Jednorázovka

20. srpna 2011 v 14:17 | Babette |  IMAGINARY WORLDS
Just.. Fuck the world with love!
Odevzdávám se tomu opojnému pocitu. Přeskakuji hromady oblečení, rozečtených knih s vypadanými stránkami, které poletují těsně nad kobercem v lehkém vánku. Rozcuchávám si vlasy rukama, kterými mávám nad hlavou, jako smyslů zbavená. Poskakuji na špičkách do rytmu hudby a zaplavuje mě laciná radost z tohoto nesmyslného a zbytečného okamžiku. Po celém těle mám husí kůži a poslouchám svůj pošetilý smích. Zpívám tu melodii, která mě zaplavuje svou sladkou bezstarostností. Poklepávám si na nafouklé tváře konečky prstů a směju se své dětinskosti.
Celý svět se točí tak bezhlavě a je věčně ustaraný, plný lidí, kteří mají tu protivnou touhu si pořád něco plánovat, snažit se být takový, jako se od nás čeká. Jako se čeká od nás všech. Ale kdo to po nás vlastně chce? Kdo mezi nás vhodil tu rozbušku plnou úzkosti, podprůměrnosti, jízlivosti a úzkoprsosti? Kde se vypařila ta lidská spontánost?
Přes špinavá okna pokoje chytám paprsky zapadajícího slunce, to medové moře, které se snažím oživit a rozvířit svími prsty a tak s nimi třepu ve vzduchu. Všechno má tak divnou vůni. Těžkou a zatuchlou. To co není medově zlaté je šedé. Padám zády na postel, která je jediná plná bílé pěny. Pokrčené povlečení a pomuchlané prostěradlo, v jehož záhybech nacházím to hřejivé uspokojení, před každým usnutím. Tóny rozeznívají něco v mé hlavě a tak to lehtá, že se začnu bezhlavě smát a svíjím se v tom mazlivém pocitu. Rozhazuji ruce nad hlavu a dívám se na stíny na stropě. Většinou jsou stejné, ale dneska mám pocit, že se na mě smějou. Skoro vidím jejich obličeje a pobaveně si zakrývám ústa jednou rukou. Vyplivuju vlasy z úst a rukou si je sundávám z obličeje.
Na chvíli si zakrývám oči dlaněmi. Vybavím si všechny ty úsměvy, kdy byly jejich duše ještě volné a plně odevzdané té mé. Potom je svázala zodpovědnost a přehnaná racionálnost. A mě to přestalo bavit. Nemůžete milovat někoho, koho jste obdivovali pro jeho hravost, když odhodí své figurky a snaží se ukrást ty moje. Vystoupili ze hry. Spálili své hrací pole a vstoupili do většího, kde není smích, jen nekrvavý, ale o to ponižující boj, plno nástrah a stejných lidí, kteří si navzájem hází klacky pod nohy a jsou otravně konzervativní, vážní a omezení, co se týče radosti.
Spouštím ruce podél boků, ale oči nechávám zavřené, protože kdybych je otevřela, už bych neviděla. Neviděla bych jeho smějící se oči, dětinský úsměv a ledabylý účes. Zvedám ruce jen tak do vzduchu a různě s nimi mávám, kroutím, hraju si se vzduchem, jako bych se dotýkala jeho chvějícího se těla, které nikdy nemůže dlouho zůstat na jednom místě, protože se pořád žene za něčím novým. Objevovat něco, co by mohlo být zajímavější a krásnější. Něco, co by mu dokázalo, že žije, více, než kdykoli předtím. V tu chvíli vím, že by se dotkl svýmy rty, zrkoucenými úsměvem, těch mých a ruce mi instinktivně vylétavají k ústům. Okouzleně se usmívám a třesu se po celém těle. Nevím jestli touhou a radostí, nebo tím, že do pokoje se pomalu vkrádá večerní chladno a já tu ležím jen v jeho košili, která mi sahá nad kolena. Vdechuji vůni, kterou na ní zanechal a stále poslepu hledám ty bezpečné a hladové paže peřin. Když je pod prsty cítím, celá se do nich zamotávám, objímám je a vdechuji téměř vyprchanou vůni aviváže.
Nemůžu si pomoct, protože vím, že písnička končí a s ní skončí i ten pocit. Nepřestávám se blaženě usmívat a otvírám oči, protože vím, že objevím jen šero, které měkké peřiny ukrývají. Hravě si koušu nehet na ukazováčku a poslouchám poslední tóny. Cítím jeho ruce na mém obličeji a vím, že on cítí ty mé, i když je tak daleko. A vím, že teď slyší to, co já. Protože my dva si pořád hrajeme. Hrajeme si s láskou, házíme si s ní jako děti s balónem, mazlíme se s ní jako s plyšovými medvídky, tou sentimentální náhradou. Ale to, že vím, že dělá teď to samé co já je skoro, jakoby tu byl. Aspoň mám takový pocit. A odmítám si vnucovat jiné, rozumnější pocity. Naposledy mu věnuji své myšlenky a jen tak usínám.

Vzpomeň si

20. srpna 2011 v 14:14 | Babette
Teplý závan vůňe,
zabodnutí u srdce,
vidíš obrysy, pohyby, cítíš.
Hudba, kterou slyšíš,
není všední a bolí,
když se může vracet bez tebe.
Můžeš jen sledovat,
jak ti to utíká pod rukama,
zatímco se jich chceš dotýkat.
Vzpomeneš jednou,
dotkneš se jí
a další se rozplynou.
Chodit, žít a sbírat je,
proto abys po nich toužil víc,
čím déle dýcháš.
Vzpomínky.
Až tu touhu neudržíš,
dotkneš se a vyrazí ti dech tak,
že už ho nikdy nezískáš zpět.
Žívot je vzpomínka. Končí jejich nekonečným opakováním.

Nice feelings

20. srpna 2011 v 14:13 | Babette |  WE LIE
Milióny světlušek snášejích se z nebe,
v zimě, kdy se třpytí i to nejvšednější.
Sedím, myslím na všechny, na tebe.
Píšu řádky, které mají pocit smyslupnosti.
Vidím svůj stín a kreslím tebe vedle něj,
pokoj zalitý medovým světlem už spí.
Jsem na správném místě, ten pocit, jen hřej.
Přeji ti najít dotek spokojenosti.
Krásné svátky, spoustu dárků, smích.
Stavím pevné mosty, kterým už věřím.
Světlo lampy na cestě a blyštící se sníh.
Cítím pevnosti, které mě obklopují.
Obejmu svět,
zažiji neskutečné.
Vrátím se zpět,
ty jsi pro něj nedůležitý.
Jsem ještě menší, než ty.
Kryj mě, nás, a neztratíš se,
ve světě bolestí, kdes zarýval nehty.
Nebolí, jen hřeje.
Mám tě ráda pro tvé chyby.

Broken

20. srpna 2011 v 14:12 | Babette |  WE LIE
Nečekám, že v každém řádku najdete to, co jsem tím myslela, ale věřím, že tyhle pocity prožil každý. Nedokážu vám pomoct jak to pochopit, protože to nevidím vašima očima.
Dvě vlny řítíc se proti sobě,
před střetem rozmýšlejíc své pocity.
Chtít aby čas utíkal pomaleji, chtít, aby už bylo ráno.
Pohrávat si s paprsky slunce,
přesvědčovat se v radost, když vidíš,
plakat, když je tma.
Touhu nezajímá kdo,
jen chce.
Touhu nezajímá proč ne,
jen potřebuje. Touží.
Tiché světlo, hlasité mlčení.
Přání, modlitba a kreativní bolest.
Být zlomená a léčit se lámáním jiných.

Soul

20. srpna 2011 v 14:11 | Babette |  WE LIE
Víte, tohleto jsem napsala asi před rokem. Bylo to mé nejkreativnější období, kdy se všechno psalo nějak samo.. Původně to bylo použito jako součást designu, dneska jsem hrabala v archivu a znova to uviděla. Takže, šoupnuto sem a jsem zvědavá na vaše reakce :) Mě se to líbí, protože když to čtu, představím si všechny ty pocity skryté mezi řádky. Ale jsem autor. Zajímá mě, jestli i vy se do toho dokážete vcítit.
Duše
Zářící křištál ve špíně nejde vidět.
Svět skrytý,
třpytící se slzy na nebi.
Oblaka nevinnosti
cítíc tíhu nádechu.
Křehké prameny,
lámající se pod dotekem slunce.
Tříštívá hudba, mrznoucí
a zběsile hořící.
Utíká před stínem do tmy.
Dotek červánků,
jako úder oceli.
Třesoucí se hladina,
mizivá a bolestná.